Z Thajska jsem přeletěla do Queenstownu, kde tak trochu v horách sněžilo.

Queenstown

Přistávali jsme mezi horama, naprostá nádhera. Byla mi kosa. Queenstown je malé velmi turistické městečko.

V centru je pláž, jezero je průzračné a hory dechberoucí. Vylezla jsem na dva kopce a výhled na jezero s horami je úžasný. Můžete vidět hory na desítky kilometrů daleko. Jeden den jsem si udělala výlet do Glenorchy – jedno z míst, kde se natáčel Pán prsrenů.

Protože jsem vyrazila docela pozdě a stopování nešlo tak jak bych si přála, měla jsem na túru jen pár hodin, žádný zdržování. Když jsem měla jít po rovině nebo z kopce, běžela jsem. Do kopce jsem šla jen tak rychle, jak jsem mohla.

Výhledy na hory a údolí byl opět krásný. Přecházelo se přes pár visutých mostů, což byl opravdu zážitek.

Dolu to šlo o něco rychleji. Na příjezdové cestě jsem si dřepla na zem a čekala, až pojede někdo směr Queenstown. Po asi tak půl hodině se dva cestovatelé nade mnou slitovali a vzali mě sebou autem.

Mount Cook

Mojí další destinací byl Christchurch, kde bydlí Alyssa. Měla jsem na to dva dny se tam dostat. Můj plán byl dostat se na východní pobřeží a pak už jen kousek do Christchurch. Co by to bylo ale za dobrodružství, kdyby šlo vše podle plánů. Pomocí asi pěti aut, jsem se dostala k Mount Cook – nejvyšší hoře Nového Zélandu.

A naštěstí pro mě, někdo v hostelu zrušil rezervaci, a tak jsem se mohla ubytovat já. Cena hrozná, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Ráno jsem vstala brzy, abych šla na trek dlouhý asi dvě hodiny. Potřebovala jsem být zpět kolem desáté, kdy se hosté odhlašují z hotelů. Jediná šance na stopování.

Christchurch

V Christchurchi jsem se potkala s Alyssou.

Ukázala mi město, vzala mě do její práce i mimo město. Spala jsem u její známé v extra luxusní vile. Většina budov je nebo byla zničena zemětřesením v roce 2009 a taky to vidíte všude kolem.

Ovšem obyvatelé/umělci se snaží to tam zvelebit, mají nádhernou botanickou zahradu. Kam se podíváte, je kus umění, ať už jsou to graffiti na zdech nebo sochy na ulicích.

Christchurch proto vůbec nepůsobí ponuře. Spousta lidí a známých mě od Christchurch odrazovala, a asi bych tam ani nejela, kdybych tam neměla kamarádku.

Jeden den jsme si i s jejími přáteli udělali výlet do Akaroi.

Kaikoura

Už byly skoro dva týdny pryč a bylo na čase vydat se na sever. Autobusem jsem zasejla do Kaikoury, kam se jezdilo na víkendové prázdniny. Bylo to malé městečko, odkud jsem opět stopovala.

Je docela vtipné, že auta, kde mají spoustu místa, nikdy neberou. A naopak řidiči, kteří mají sotva místo pro sebe berou snad vždycky. S několika takovými jsem jela. Tentokrát Izraelci. Po cestě jsme si zastavili u vyhlídky na lachtany.

Picton

Dostopovala jsem do Pictonu, odkud jsem jela trajektem na severní ostrov. Byla jsem odrazována od Pictonu, že je to nehezké město, ale já jsem si našla své. Dalo se jít kolem přístavu na pláž a několikakilometrovou cestou na vyhlídky.

Stačil ale opravdu jeden den na projití. Ráno jsem vyrazila úplně prvním trajektem, kdy je největší pravděpodobnost, že uvidím delfíny. Bohužel tam delfíni zrovna nebyli. Musel mi vystačit krásný východ slunce.

Wellington

Trajektem jsem dorazila do hlavního města Nového Zélandu.

Celkem větrné město, čisté, atmosférou podobné Vancouveru. Spousta lidí chodilo běhat kolem pobřeží.

Spala jsem u kamarádky Alyssy na kopci, ze kterého byl výhled na celé město.

Směr Rotorua

Autobusem jsem jela do Rotoruy, kde vstupné na gejzíry bylo mimo můj limit minimálně čtyřikrát. Stopovala jsem tedy zpátky na jih k jezeru Taupo a narodnímu parku Tongariro. Chtěla jsem jít na trek k sopce, ale ten den bylo tak hnusně, že ti, co nahoře byli řekli, že to za tu námahu vylézt nahoru opravdu nestálo, že kvůli mlze neviděli ani na pět metrů daleko.

Snad příště.

Waitomo Caves

Vydala jsem se tedy směrem k Aucklandu s jednou zastávkou ve Waitomo Caves. Opět vstupné bylo víc než dost.

Našla jsem ale místo, kde se platit nic nemuselo a velice jsem si ho užila.

Byly to skalnaté, jeskyňové útvary, kolem kterých vedla cesta, a různě se muselo procházet přírodními tunely ze skal.

Auckland

Ráno už mě čekala cesta do Aucklandu, kde na mě čekal kamarád Mike, kterého znám ze Španělska ze Svatojakubské cesty. Něco málo z města mi ukázal. Nějak město mě ničím neohromilo.

Na skoro celý pobyt na Novém Zélandu hodnotím kladně. Stopování na jižním i severním ostrově bylo v pohodě, i když mi bylo hodněkrát řečeno a doporučeno, ať na severním ostrově vůbec nestopuju, že lidé jsou tam „jiní“.